Ráda bych se podělila o své dojmy a pocity z konference, kterou pořádala společnost Family and Job. Možná se někteří přidáte a rádi se následně o své dojmy podělíte. Na úvod bych ráda uvedla, že pro mě konference byla na vysoké úrovni, jak organizačně, tak programově.
Zařízení předškolní péče v zahraničí by se od nás měly učit
Hned první příspěvek ve mně vyvolal spoustu otázek a ještě několik dní jsem ho zpracovávala. Počty dětí na třídách a poměr pedagogů (pečujících osob) v Belgii, Švédsku, Španělsku a Řecku. Slyšeli jsme všichni, že od tří let min. 20 dětí na jednoho pedagoga, do tří let min. na 10 dětí jedna pečující osoba. Vyplývá mi z toho, že v tom našem stávajícím systému předškolní péče máme stále „poměrně“ dost pečujících osob – pedagogů na počet dětí. A díky dětským skupinám máme, dovolím si konstatovat, „nadstandardní“ péči. A věřte, že tu odezvu mám i od zahraničních rodičů, kteří dávají své dítě do našeho předškolního zařízení.
Dostala jsem od italské maminky e-mail, poměrně brzy od nástupu jejího syna k nám do DS. Syn v té době mluvil pouze italsky a anglicky, měl obrovský problém vůbec s dodržováním pravidel v DS, respektováním režimu a vůbec se začleněním do skupiny tak, aby se ostatní děti cítily bezpečně. V e mailu bylo uvedeno, že z důvodu její vědecké pracovní pozice už prošli pár předškolních zařízení v Brazílii, Itálii, Švýcarsku, ale nikde neviděla takhle profesionální přístup k dětem. A teprve v našem zařízení je její syn šťastný a o víkendu pláče, že už chce zpět do „školky“. A že nám za náš přístup a péči velice děkuje. Samozřejmě jsem cítila velkou pýchu, ale pořád jsem si říkala proč, čím jsme tak skvělé, děláme jen svou práci a díky dětským skupinám i s úsměvem na tváři.
Po vyslechnutí příspěvků na konferenci jsem si „střípky“ poskládala. My to u nás v Česku asi opravdu umíme a v dětských skupinách to umíme ještě líp. Další maminka nám sdělila, že v Bulharsku měli také takové zařízení o velikosti místnosti obývacího pokoje, kde se tísnilo 28 dětí, jeden učitel, uprostřed místnosti byl stoleček s pastelkami a to bylo vše. MY TO OPRAVDU UMÍME! A co děláme? Zveme si zahraniční hosty, ať nám řeknou, jak to dělají u nich? Dávají stejnou kvalitní péči a vzdělání i v těchto zahraničních zařízeních? Ukázal jim někdo, jak probíhá vzdělávání a péče o děti u nás? Proč nejezdíme ukazovat do zahraničí my, jak se to dělá, aby děti byly šťastné, a dítěti může být rok, dva, nebo šest… Já nevím jak vy, ale já bych se opravdu chtěla pochlubit, že to děláme dobře. Nenechme se semlít tím, jak to dělají jinde, když to umíme a naopak usilujme o to, ať se režim a nastavení dětských skupin opravdu promítne i do státních školek a budeme nejlepší… A myslím, že to stejné zaznělo i od pana Marka Hermana, ale k němu se dostanu až později.
Jak přistupovat k dvouletým dětem?
Další příspěvek byl neméně zajímavý, přístup a metody Marie Montessori jsou velmi efektivní a právě už od toho nejmladšího věku dítěte. Také jsem se na začátku bála, jak to dělat s malinkými dětmi, ale po semináři ukázky montessori přístupu se nám to opět osvědčilo. Co nejraději dělá dítě ve věku do 3 let? Napodobuje, přenáší, přemisťuje, manipuluje. Už v minulém článku jsem se zmínila, že dvouleté děti u nás zvládají sebeobsluhu, stolování a to přesně díky tomuto přístupu. Nechceme se profilovat jako montessori zařízení, ale některé prvky jsou velmi přínosné a efektivní, proč je tedy nepoužívat. Důležité asi je, nebát se toho a zkusit to, vždyť nic není špatně a i chybou se učí dítě i pedagog.
Příspěvek paní magistry z MPSV mi udělal obrovskou radost, naprosto skvělé je, že konečně vznikne platforma z ministerstev MŠMT a MPSV a cílem bude spolupráce. Pokud jen trošku budou kolegové z MŠMT naslouchat, tak s nástupem dvouletých dětí do státních školek nemusí dojít k likvidaci osobnosti dítěte ani pedagoga, ale je nutné jednat rychle a to mi kolegyně ze státních školek jistě potvrdí. Máme 11 dětí ve věku od 1-3 let a všechny se usmívají, když přijdu mezi ně, běží mi do náruče, co víc si přát… A je to jen díky tomu, že dětské skupiny to umí a opět pan Herman zmínil, že už od pravěku člověk žil v tlupách, následně pak ve velkých rodinách o počtu třeba i deseti dětí, např. i moje maminka je z takové rodiny, to tedy není ani tak dávno. Možná proto se děti cítí lépe v těchto zařízení, snáze se adaptují než ve třídě 28 dětí a jedné učitelky.
Trend předškolních zařízení nelze zastavit
Na závěr k příspěvku pana Marka Hermana, byl skvělý, strašně pravdivý. Kam se dostala doba, jak funguje naše společnost, jaké to má důsledky. To, že máma je všechno… Ale to my bohužel nezměníme, my můžeme jen udělat maximum proto, aby dětem bylo dobře a vyrůstaly z nich osobnosti, které dokáží žít úspěšně v tomto dnešním světě. Nikomu z nás se nemůže přece podařit zastavit dobu nebo ji vrátit zpět. A to, že dnes maminky jdou do práce, chtějí do práce, musí do práce, tak to prostě je… My to nezměníme, ale můžeme nastavit podmínky tak, abychom dítěti nezpůsobili újmu, stres a spousty dalšího negativního tím, že ho uvrhneme do nejistoty, pocitu nebezpečí a nelásky. Ano, souhlasím s panem Hermanem, pokud maminka může a chce, umožněme jí být doma do tří let věku dítěte, klidně do pěti let. Ale pokud k tomu budeme matku nutit, protože to je asi dobře pro zdravý vývoj dítěte, ta bude v psychické nepohodě, myslím si, že to může poznamenat dítě úplně stejně jako třída o 28 dětech a jedné zničené učitelce. Myslím si, že mnohem efektivnější bude připravit rodinám možnosti, ze kterých si budou moci vybrat dle svých potřeb a toho jak to cítí ony. Pomoc rodinám sladit práci a rodinu tak, aby rodina byla funkční, šťastná a spokojená.
Na závěr bych chtěla poděkovat společnosti Family and Job za uspořádání takové konference. Za mě opravdu velké díky.
Zpracovala: Bc. Magdalena Dušáková, ředitelka předškolního zařízení JU
