Téma dvouletých dětí a jejich zařazení do předškolního zařízení je stále citlivým tématem, mezi veřejností, odborníky i pedagogy. První článek na uvedené téma jsem psala před 10 lety. Logicky každého napadá, jestli se něco změnilo.
Svou praxi s dvouletými dětmi jsem zahájila ve státní mateřské škole. Dvoutřídní MŠ s kapacitou (a udělenou výjimkou) 28 dětí na třídu, celkem 56 dětí. V této školce jsem pracovala 10 let, z toho pár let na vedoucí pozici. Pracovní úvazky učitelek MŠ škol se nezměnily ani jejich přímá pedagogická práce u dětí. Učitelka, která má ranní směnu bývá na třídě minimálně do 9:00 hodin sama. To ještě pouze v případě, že se třídy ráno a odpoledne slučují. Sama většinou na kapacitu 24 dětí.
Aby ve třídě mohlo být 24 dětí, musí mít také prostorové podmínky. To znamená dostatečně velkou třídu. Většina z vás si to asi umí dost dobře představit, velmi dobře známe tento druh mateřských škol. V této dvoutřídní školce jsme měli přijaté i dvouleté děti, byla to mateřská škola na malé vsi. Některé děti dosahovaly tří let do konce kalendářního roku, ale měli jsme i děti, kterým 3 roky byly až v lednu nebo únoru. V praxi to znamenalo, že přestože jsme měli věkově rozdělené třídy, tak v „maláčcích“ byly děti ve věku 2-4 roky. Pro neodborníka to může působit jako naprosto v pořádku. Vrstevnické učení, starší děti „potáhnou“ ty mladší. Krásná představa, pro mnohé. Ale… ano, je v tom velké ale, které si dobře uvědomují odborníci.
Dvouleté děti potřebují dobře připravené prostředí a dobře nastavený systém péče. Tak, aby se mohly cítit bezpečně a zvládly odloučení od rodičů. Pokud začneme u samotného prostoru: Velké prostory v tomto věku přirozeně u dvouletých, a i mnohých tříletých dětí vyvolají přirozenou potřebu pohybu. Co to znamená? Budou neřízeně běhat v prostoru sem a tam. Tento způsob pohybu je pro tuto věkovou kategorii naprosto přirozený a správný a je důležité to dětem v tomto období umožnit. A úplně nejlépe budou běhat s nějakým předmětem v ruce, který budou přenášet sem a tam. A pokud nebudou běhat, budou nesystematicky a bezdůvodně vytahovat věci z přihrádek a polic. Určitě to všichni známe z vlastních rodin. Vytahané šuplíky doma. Poklice i hrnce po kuchyni. Z hrnců postavené komíny. V ložnici vyndané veškeré spodní prádlo a roztahané po celé místnosti… dávané na hromadu.
A nyní si představme paní učitelku, která bude mít v takovéto velké třídě s různými stavebnicemi a didaktickými hrami pro děti starší tří let třeba jen dvě dvouleté děti. Ty začnou průzkumnickou výzvu, kdy jeden z nich objeví v polici přesně to, co zaujme i toho druhého. Ten by si to rád půjčil, ale kamarád už běží přes celou třídu přenést drahocenný poklad na správné místo. Paní učitelka se věnuje starším dětem a seznamuje s nabídkou ranních činností, které pro ně připravila. Do toho se otevřou dveře a maminka přivádí další dítě, které ještě není zcela adaptované a má projevy úzkostného dítěte. Drží se maminky kolem krku a pláče. Najednou se dvouleťáčci nedohodnou a poklad „letí“ vzduchem. U stolečku starších dětí, kde byla připravená výtvarná činnost, se rozlila nádobka s vodou na vymývání štětce. A paní učitelka je tam stále sama… Docela náročné, co říkáte? A není to náročné pro paní učitelku, ale naprosto pro všechny.
Dvouleté děti rázem ztratily bezpečné prostředí. Starší děti zažívají poměrně velkou frustraci místo toho, aby si osvojovaly kompetenci v řešení úkolu, kdy bude následovat ocenění, které je pro ně vnitřní motivací k tomu, chtít se učit novým věcem. Úzkostné dítě, které ke svému pláči ještě vnímá podporu v podobě plačícího dvouletého kamaráda, který přišel o poklad. A v neposlední řadě paní učitelka, která začíná zažívat pocit, že se jí vše hroutí pod rukama.
Toto je naprosto běžná situace v MŠ. Nic extrémního a neobvyklého.
Mateřské školy mají připravené prostředí pro děti starší tří let, které už dokážou některé potřeby odložit na pozdější dobu. To znamená, že dokážou chviličku počkat. Chápou pokyny pro splnění zadaného jednoduchého úkolu, třeba i s malou dopomocí. Vědí, k čemu slouží stavebnice a jak s ní mají zacházet.
Ale dvouleté děti nikoli. Ty mají sensitivní období pro praktický život, přenášení, pohyb, hry s vodou, manipulaci s předměty, období pro sebeobsluhu. Didaktické pomůcky pro starší děti neumí používat, neví, co s nimi mají dělat a proč. A navíc ten prostor, prostě láká k pohybu, ta koupelna je skvělá na hrátky s vodou.
Moje zkušenost s dvouletými dětmi v dětské skupině pro 12 dětí byla velmi odlišná. V třídě jsou podél stěn rozestavěny otevřené regály, kde v polici je jedna, maximálně dvě hračky a nalepený obrázek přesně té hračky, která se tam nachází. Je to jednoduchá hračka, do které se něco vkládá nebo sype. Třída je malá, útulná, světlá. Je tam koutek pro odpočinek, kam si mohou děti zalézt, když jsou unavené nebo jim není zrovna veselo. Na zemi je míč z měkkého materiálu, se kterým mohu házet bez obav. V rohu místnosti jsou velké molitanové kostky, které lze stavět na sebe a přenášet. Ale co je nejdůležitější – ve chvíli, kdy do té třídy přijde 7. dítě, tak musí být ve třídě dvě pečující osoby. Když dvouleté dítě pláče, vždycky bude mít jedna chůva nebo paní učitelka prostor pro to, aby plačící dítě uklidnila a opět mu dala pocit bezpečí, a druhá bude pokračovat v řízených činnostech s ostatními dětmi. Ale i v dětské skupině, kde je 24 dětí a tři učitelky, je pořád situace diametrálně odlišná než v běžné MŠ s jednou paní učitelkou. Nechci tvrdit, že to platí pro všechny dětské skupiny nebo mateřské školy. Prostředí a práci s dětmi, to, jak se děti cítí, ovlivňuje spousta dalších proměnných faktorů. I v dětské skupině jsou děti, které mají velké obtíže především s rozloučením nebo jsou více aktivní. Už pouhé personální nastavení v dětské skupině ovšem nabízí zcela odlišné možnosti práce s dvouletými dětmi. Po mé šestileté zkušenosti s provozem dětské skupiny dokážu nejen já, ale i lidé, kteří k nám přicházeli říct, že jsou v dětské skupině děti šťastné. Každé má „svou milovanou“ tetu, na kterou se těší. Děti se u nás odnaučily od plen, dudlíků, naučily se přinést si prostírku, najít svou židličku, odnést talíř, svléknout se i ve věku dvou let. I děti v dětské skupině si dokážou zazpívat písničku nebo alespoň melodii zabroukat… Znají svou skříňku, poznají si své boty…chtějí se oblékat sami…
Troufnu si vyvodit závěr, že dvouleté děti do kolektivu určitě patří, ale do připraveného prostředí, které maximálně vyjde vstříc individualitě každého dítěte a dokáže naplnit jeho vývojové potřeby a plně využít potenciál sensitivního období pro rozvoj každého dítěte.
Jedna naše malá slečna mě zpočátku odmítala i v tom malém kolektivu dětské skupiny, protože tam měla na výběr z několika chův. Na každou mou snahu navázat kontakt odpovídala „ne“ a „nemůžeš“. Několik dní měla jednu tetu, pak si řekla, že by asi zkusila druhou tetu, a najednou přišel ten den. Šla jsem jí, jako každý den, pozdravit, ona se na mě podívala a řekla: „Dnes mě můžeš hlídat…“ Skvělá pocta pro mě, ani jsem se neodvážila odejít do kanceláře a celý den si vyhradila pro ni.
Už na škole nás učili, že každé dítě je jiné. Že vývoj dítěte a jeho projevy ovlivňuje mnoho faktorů, jak funguje rodina, jak podnětné prostředí dítě v rodině má. Za těch 10 let od první publikace mého článku na toto téma se proměnily potřeby dětí. Proměňuje se samotná společnost a principy výchovy a péče. Velký vliv na vývoj dětí mají digitální technologie, rychlý svět kolem nich. Ale pořád jsou to děti a zaslouží si vyrůstat v bezpečném prostředí, kde jsou přijímané takové, jaké jsou, a zažívají ocenění za své pokroky. Pan profesor Matějček ve svých publikacích uvádí, co všechno by mělo dvouleté dítě zvládnout. Když jsem knihu pročítala, tak mi hlavou běželo, že to dnes mnohdy nezvládne ani tříleté dítě. Ano dnešní svět zpomaluje osvojování si dovedností u dětí. Ale pan Matějček má jednu velikou pravdu, dětství je kouzelné období, které se už nikdy nevrátí, a pokud ho rodiče promeškají, už nikdy to nenapraví v plné míře. Přestože u dvouletých stále převažuje individuální hra, má v tomto věku dítě rádo společnost ostatních dětí vedle sebe, které sleduje, napodobuje… rozvíjí se pomocí nápodoby. A k tomu je kolektiv dětí přeci ideální.
Rodiče dnes mají možnost volby, výběru předškolního zařízení, do kterého své dítě budou dávat. Mohou zohlednit jeho potřeby a zvážit, jestli ve dvou letech je opravdu správným prostředím
mateřská škola. Mateřské školy jsou skvělé, ale primárně jsou nastaveny pro vzdělávání předškolních dětí ve věku 3-6 let. Během své kariéry jsem absolvovala i několik zahraničních stáží a vím, že může být bezpečné prostředí i pro děti již od 6 měsíců, ale zcela určitě to nesplňují podmínky mateřských škol. Dítě je schopno učit se novým věcem ve chvíli, kdy se cítí bezpečně a má naplněné fyziologické potřeby a připravené prostředí. A takové prostředí se dá skvěle připravit v prostředí dětské skupiny, která má organizaci provozu přesně nastavenou pro tuto věkovou kategorii. Mateřské školy jsou pak dalším stupněm zařízení pro předškolní přípravu. Bezpečné prostředí je paní učitelka schopna nastavit a připravit jen ve chvíli, kdy se cítí bezpečně i ona a zažívá pocit úspěchu v tom, jak jsou jí svěřené děti šťastné, veselé a chtějí se učit novým věcem.
Na závěr tedy shrnutí toho, zda se opravdu něco změnilo. Ano, změnila se společnost a její potřeby, a s tím i potřeby malých dětí. Nesmíme ovšem zapomenout, že stále to jsou děti a my můžeme ovlivnit jejich šťastné dětství. Dnes si můžeme opravdu dovolit zvážit všechna pro a proti vzdělávacích institucí od předškolní péče až po vysokoškolské studium. Vysokoškolák už je za svou volbu zodpovědný, ale malé dítě, předškolák a mladší školák je odkázaný na rozhodnutí svých rodičů. Zkuste se tedy při rozhodování na chvilku zastavit a podívat na dnešní svět jejich očima.
Přeji upřímně správnou volbu pro vaše děti.