O založení tří dětských skupin a adaptační skupiny pro ukrajinské děti, o radostech při práci s dětmi nebo silných stránkách, které jsou velkou výhodou pro provoz dětské skupiny – o tom i o dalších tématech jsme si povídali s provozovatelkou Mateřského centra Karlovy Vary, Žanetou Salátovou. Mateřské centrum Karlovy Vary je členem Asociace provozovatelů dětských skupin již od roku 2018. Ať vám je rozhovor inspirací pro vybudování dětské skupiny nebo motivací pro provoz.
Jaká byla vaše cesta do dětské skupiny? Jak jste se dostala k této práci?
Nejprve to bylo takové to jednorázové hlídání, to byl vlastně jediný přísun peněz, který byl k dispozici. Ale v podstatě dlouho to nebylo legislativně úplně ukotveno. Takže ve chvíli, kdy se chystal zákon o dětských skupinách jako takových, tak jsme to bedlivě sledovali. A hned ve chvíli, kdy byla zveřejněna první výzva, skočili jsme do toho. Zaregistrovali jsme se a přihlásili se do prvního projektu – tím byla dětská skupina Karlovaráček, která funguje dodnes. Tenkrát jsme ještě chtěli, aby to fungovalo společně s mateřským centrem. V té době bylo vše ve srovnání s dneškem mnohem benevolentnější, i pokud jde o hygienu. Začínali jsme proto s dětskou skupinou o dvanácti dětech a ve chvíli, kdy jsme chtěli trochu navýšit kapacitu, tak z ničeho nic, jako by z čistého nebe, přišla hygiena. Výsledkem bylo, že nemůžeme fungovat dohromady s mateřským centrem.
Tehdy nám vyšlo vstříc město a poskytlo potřebné prostory. Opravdu během týdne jsme zrekonstruovali místnosti pro mateřské centrum a mohli jsme navýšit kapacitu v dětské skupině na dvacet čtyři dětí.
Letos se nám naskytla příležitost získat prostory v KV aréně, což je tady v Karlových Varech velké sportovní centrum. Tehdy jsme si řekli, že by bylo skvělé mít dětskou skupinu se sportovním zaměřením, pro starší děti. Tu jsme otevřeli letos 1. září a nazvali ji Sporťáček. Má kapacitu jen 12 dětí a jde spíše o takové trochu VIP 😊. Dětí chodí plavat, bruslit a využívají vše, co ta hala nabízí.
S návalem ukrajinských uprchlíků jsme otevřeli adaptační skupiny. Město nám pro tyto účely poskytlo v podstatě celou školu. Fungovali jsme od prvních dnů, v podstatě čtyři dny po vypuknutí války jsme již měli dětský koutek. Navázalo se na nás hodně ukrajinských rodičů. Vedli jsme adaptační skupiny až pro padesát dětí a rodiče s námi byli spokojení. Vlastně se ani nevědělo, jestli se do školy dostanou všichni. Zažádali jsme tedy o otevření třetí dětské skupiny, to je dětská skupina Karlík a ta funguje od 1. září. V podstatě v rekordním čase dvou měsíců jsme museli stihnou zrekonstruovat všechny prostory. Nyní se hodně dětí dostalo do školek a mnoho Ukrajinců se vrátilo zpátky domů. Takže je teď poměr vlastně půl na půl a cílovou skupinou už nejsou jen ukrajinské děti.
Kdybyste nepracovala s dětmi, co byste dělala? Co by vás bavilo?
Já jsem se vlastně do neziskového sektoru dostala až s takovým tím přecitlivěním, po druhém dítěti. Jinak mě ale bavil marketing. Pohybovala jsem v oblasti marketingu a byznysu. Současně si myslím, že tyhle zkušenosti z marketingu mi i trochu pomohly. Měla jsem to asi o trošičku snazší než lidé, kteří v neziskovce pracují od počátku. Nebyla jsem vždycky primárně orientovaná sociálně.
Co je vaše nejsilnější stránka? Co vám jde?
V rámci týmu se považuji za iniciátora, toho, který je schopen projekty rozhýbat. Jakmile se nadchnu, stává se ze mne vizionář, a potom to vidím úplně jasně, krok po kroku, až do úplného cíle a v podstatě neznám překážky. Myslím, že umím nadchnout spoustu lidí. Mou slabou stránkou je ale to, že jakmile to všechno zvládnu, už nedokážu dotahovat projekty do úplného konce. Prostě jakmile je to všechno hotové a zaběhnuté, v tu chvíli mě to přestane bavit. Považuji to za svůj handicap, ale mám kamarádku, která má zase opačnou vlastnost a věci dotahuje do úplného konce. Takže veškerý provoz a fungování je potom na ní.
Na jakou věc v souvislosti s dětmi ze skupiny jste nejvíce pyšná?
Já jsem pyšná na to, že jsou u nás děti šťastné a spokojené. Ať jdu do jakékoli naší dětské skupiny, tak je tam taková spokojenost, klid a pohodička. Na tohle jsem rozhodně pyšná. Vždycky, když tam přijdu, tak mě to prostě hřeje. Mám skvělý personál, jsou to lidé, kteří to s dětmi umí, a ty děti jsou tam spokojené. Možná to je takové klišé, ale je to tak.
Prozradila byste nám nějakou vychytávku s dětmi?
No, slovo vychytávka bych asi úplně nepoužila. Ke každému dítěti totiž přistupujeme individuálně a v každé skupině máme ten personál rozdělený tak, aby si každé dítě našlo to, co mu v danou chvíli vyhovuje. Jedna vychovatelka je vyloženě „babičkovského“ typu, za kterou se děti můžou přijít kdykoliv pomazlit. Potom tam máme „showmanku“ a „přísnou paní učitelku“. Ono je to rozložené opravdu dobře, takže každé dítě si v režimu dne najde, co mu vyhovuje.
Co nejhezčího vám děti z dětské skupiny řekly, nebo co jste od nich slyšela nejzajímavějšího?
Tak především se s dětmi skutečně pobavím. V podstatě téměř každodenně mě děti konfrontují s něčím, co je skutečně vtipné. Děti obecně mi přijdou jako neskutečně zábavné. Například když k nám do skupiny přivedu náměstka, aby se podíval, jak to u nás funguje, a děti mu jednoduše podávají holuba z nosu.
Čím Vás naposledy překvapily děti z dětských skupin?
Vzhledem k aktuálním a smutným událostem posledních měsíců bych se ráda zmínila především o dětech z Ukrajiny. Všechny se domluvily a uspořádaly pro nás obrovskou slavnost s poděkováním. To není tak úplně obvyklé. A to jsem skutečně překvapená byla a hodně. Byla to jejich reakce na naše přijetí, na náš přístup a to, jak se o ně staráme. Takže tady rozhodně není prostor na žádnou diskriminaci. V běžných situacích oceňuji přístup rodičů, který je vždycky otevřený a hezký. My se snažíme skutečně porozumět každému, vcítit se do něj. Vlastně si ani nepamatuji, že bychom zažili něco vyloženě hodně negativního.
Máte nějaký svůj osobní vzor?
Vzor – to bych asi úplně neřekla. Nicméně mám kamarádku, známou, Mirku Vlčkovou, se kterou jsme spolupracovaly na projektech. Vede Montessori Institut v Praze a poslední dobou sleduji její aktivity více méně jen na Facebooku, ale i za to jsem moc vděčná. Její přístup je pro mě velkou inspirací hlavně v tom, že neexistují žádná tabu a nic není zakázané. Vlastně člověk, když skutečně chce něco dokázat, tak zvládne téměř všechno. A jsou to právě její články a texty, které mi pomáhají v situacích, kdy mám pocit, že už ty věci jednoduše nestíháme a nezvládáme. Ona jde prostě téměř za hranice možného.
Děkujeme za rozhovor a držíme palce v další práci!