Patří dvouleté dítě do školky? Nechte to na jeho matce!

V naší malé české kotlině už několik měsíců plane diskuze o tom, zda dvouleté děti patří do školky. Vyjadřují se k tomu různí odborníci, advokáti dětí i zastánci pracujících maminek. Tábor odpůrců a zastánců vyjmenovává různá proč ano a proč ne. Jenže v tom boji někdo zapomněl na svobodnou volbu maminky. Mrazí mě z představy, že někdo úplně cizí ví, co je pro mě a moje dítě nejlepší, a bude mi to nařizovat. Ať už je to extrém typu „rodičovskou dovolenou zkrátíme, ať tedy matky můžou do práce“ nebo naopak „matka má být do tří let věku dítěte doma“.

Dovolím si tedy se k tématu vyjádřit jako milující maminka dvou dětí, která zároveň nechce dělat paci paci 24 hodin denně 7 dní v týdnu. Jako maminka holčičky, o kterou ve věku 1-2 roky pečoval dva dny v týdnu tatínek a jeden den babička. Která od dvou let chodila 2-3x týdně do malé soukromé školičky. Která ve třech letech nastoupila do státní školky a po čtyřech! dnech z ní odešla, protože se tam z chytré, upovídané, zvědavé holčičky, se kterou se dá na většině věcí domluvit, proměnila na mlčenlivý stín a dle paní učitelky na nejproblémovější dítě ve školce.

Važme si toho, že maminky mohou být doma s dětmi na (nejen) evropské poměry poměrně dlouho a zároveň umožněme těm, co chtějí pracovat, aby tak mohly učinit. Matka zná nejlépe svoje dítě a sebe sama. Ví, co její dítě a ona sama potřebuje. Některé děti potřebují kolektiv již kolem dvou let, některé ani ve čtyřech nikam nechtějí. Kdo jiný toto vyhodnotí, než jejich matka? Moje dcera od 1,5 roku vyváděla scénu, kdykoli viděla skupinku dětí v bazénu na plavání nebo školku na procházce v parku. Vběhla do skupinky a odmítala ji opustit. Moje kamarádka vozí 2,5letého syna do školky, i když by nejraději seděla doma a hrála si s ním a jeho malou sestřičkou. Proč? Protože on se doma nudí a chce za kamarády. A naopak, byla jsem svědkem toho, jak dvouleté dítě hrozně plakalo, když maminka odcházela. Ale nevím, zda mělo jen špatnou náladu nebo prostě vůbec nebylo připravené být bez ní, ale maminka prostě z nějakého důvodu do práce musela. Kdo si dovolí toto (od)soudit, když nikdy nebyl v její kůži? Co je podle mě důležité, je vysoká kvalita zařízení. Matky, pro které je to možnost, nikoli nutnost, si kvalitu vždy najdou, ale ty, co do práce musí, by se neměly strachovat, že jim nezbude než dát dítě do nekvalitního zařízení. A kde je tady podle mě kámen úrazu?

Tolik diskutované dvouleté děti a jejich maminky mají několik možností. Zaprvé mohou navštěvovat jesličky, které personálně a vybavením odpovídají jejich potřebám. V dnešní době nejsou již zdravotnickým zařízením, ale bývají provozována na základě živnosti, někdy jako příspěvková organizace města či kraje. Některá z těchto zařízení jsou velmi finančně nákladná a těch finančně dostupných je velmi málo (ve stotisícovém krajském městě Liberec je pouze jedno zařízení zřizované krajem s velmi dlouhou čekací dobou). Za druhé mohou děti navštěvovat dětskou skupinu, ta je opět vybavena na takto malé děti – na 12 dětí připadají dvě tety. Nebo již teď mohou chodit s ostatními dětmi do školky, pokud školka má kapacitu. Od roku 2020 budou školky povinny takto malé děti přijímat. Ale jak to nyní vypadá? Jedna vystresovaná učitelka na 23 tříleťáků a dva dvouleťáky? Neúnosné pro obě strany.

Velmi se také diskutuje, že raná docházka do předškolního zařízení může děti psychicky poškodit. Jenže čím menší děti, tím větší tlak na kvalitu je – k péči o miminka do jednoho roku si maminky většinou velmi pečlivě vybírají chůvu. Od jednoho roku pak velmi pečlivě vybírají zařízení, kam dítě dochází. Ta mají většinou kvalifikovaný personál a propracovaný adaptační program, kdy dochází na začátku maminka i s dítětem a vše je plynulé a pozvolné. V mém okolí nemám nikoho, kdo by si stěžoval na péči o děti do tří let. A že lidí, kteří ji využívají i zařízení, která ji poskytují, znám hodně. Navíc právě diskuze k tématu je silně viditelná a určitě přispívá i k tlaku na kvalitu – což je jedině dobře.

Ale problém, o kterém se mlčí a vášnivě nediskutuje, vidím naopak v péči o děti od tří let. Jesle ani dětská skupina již nejsou potřeba, a tak dítě přihlásíme do školky. Pokud si to finančně můžeme dovolit, a máme na výběr, vybereme dobrou soukromou školku nebo alespoň dobrou státní školku. Pokud na výběr nemáme, modlíme se, aby naše spádová školka dobrá byla. A zvykací režim? Někde to, že prvních pár dní jde dítě po o, někde nic. A zatímco u velmi malých dětí pracují tety se srdcem na svém místě, čeká zde v mnoha školkách na děti režim, který si nezadá s vězením. Rámcový vzdělávací program pro předškolní vzdělávání vše popisuje skvěle. Realita je ale bohužel někde jinde. Zoufalým rodičům radí na internetu právníci, co dělat, když paní učitelka nutí spát dítě, které spát nechce. Co dělat, když paní učitelky na děti křičí. Co dělat, když paní učitelka uplatňuje metodu příkazu a zákazu na dítě, které je doma vedeno respektujícím přístupem. Co dělat, když paní učitelky rodiče manipulují a jednají v přímém rozporu s rámcovým vzdělávacím programem. Děti mají psychosomatické potíže. Bolí je bříško, přestávají mluvit, uzavírají se do sebe, dostávají hysterické záchvaty a mlátí spolužáky.

Tady jednoznačně dochází k poškozování dětské psychiky. Ale co se stane? Bohužel nic. Soukromé zařízení by zkrachovalo a děti by tam přestaly chodit. Zde potřebujeme advokáty dětí. Zde potřebujeme změnu a zamyšlení, co se s tímto stavem dá dělat. Já zatím nevidím jinou cestu než ve zdlouhavém nátlaku uvědomělých rodičů, kteří se za své děti postaví a případně zvolí jiné zařízení.

Nechme tedy matkám svobodnou volbu, ale zajistěme, aby byla opravdu svobodná. Aby si mohly opravdu vybrat, co je pro jejich dítě a potřeby celé rodiny nejlepší.  Aby věděly, že jejich děti jsou v dobrých rukou.

                                                                                                                            Zpracovala: Dana Lund Balounová