Montessori centrum Vláček provozuje malou dětskou skupinku a mateřskou školu Montevláček v Lichnově. Jak název napovídá, zaměřují se na montessori pedagogiku. „Nejde nám ale jen o speciální pomůcky nebo dřevěné vybavení. Jde nám hlavně o přístup k dětem a atmosféru dětské skupiny – klid, řád a důvěru v to, že dítě toho dokáže víc, než si často myslíme,“ vysvětluje ředitelka centra Radomila Bryknarová. 
Povězte, jak vypadá běžný den ve Vaší dětské skupině?
Den má pevný řád, který dětem dává jistotu, ale zároveň dostatek prostoru pro volbu. Děti mají blok soustředěné práce s pomůckami. Hodně času trávíme venku, chodíme na procházky do přírody a věnujeme se praktickým činnostem – vaření, péči o prostředí, práci na zahradě, péči o zvířata, která vlastníme v rámci našeho centra. Důležitá je také volná hra a společné kruhy, kde si povídáme a učíme se naslouchat.
Stejně jasnou strukturu má i celý týden, kde má každý den své zaměření. V pondělí chodíme cvičit do sportovní haly v Bordovicích, v úterý se věnujeme jízdě na poníkovi a péči o zvíře. Středa patří vaření a praktickým činnostem, ve čtvrtek navštěvujeme domov seniorů Hortenzie. V pátek pak máme angličtinu a podle počasí i saunu.
To je velmi široké spektrum aktivit. Některé z nich by leckdo považoval za určené spíš pro děti základní školou povinné. Zapojují se do nich už i děti v dětské skupině?
Ano, do našich aktivit se mohou zapojit všechny děti. Vždy však respektujeme jejich aktuální náladu, potřeby a schopnosti – zapojení je čistě dobrovolné.
Například u poníka některé děti nejdřív jen pozorují. Poníka máme ve spoluvlastnictví a děti mají možnost se podílet na jeho každodenní péči – učí se ho čistit, hřebelcovat a poznávat potřeby zvířete. Rozvíjíme tak nejen jejich vztah ke zvířatům, ale také odpovědnost a přirozené sebevědomí.
V zimě se také saunujete. To je poměrně netradiční.
Ano, od podzimu do jara pravidelně využíváme vlastní infrasaunu. Děti se saunují vždy pod dohledem pedagogů a v krátkých intervalech. Po saunování pak děti můžou vyběhnout na školní zahradu a ochladit se na čerstvém vzduchu, v zimě i ve sněhu. Dokážete si asi představit, jaká je to pro ně zábava, když s sebou můžou plácnout rovnou do kupy sněhu. (smích)
Úplně to vidím, děti sníh milují.
Přesně tak. Proto v zimě také běžkujeme. Dětem jsme pořídili vlastní vybavení a v okolí školky se zábavnou formou učí základy tohoto sportu. Nejde nám přitom o výkon, ale jen o radost z pohybu a budování pozitivního vztahu ke sportu a zimní přírodě.
Vztah k přírodě je pro nás velmi důležitý. I proto jsme zapojeni do projektu Les ve škole a mezinárodního programu GLOBE, kde děti vedeme k badatelsky orientovanému učení, pozorování přírody a základům environmentální odpovědnosti.
Jízda na koni nebo lyžařský výcvik vyžadují odvahu. Jakým způsobem děti motivujete, aby překonávaly vlastní hranice?
Děti nemotivujeme tlakem ani srovnáváním, ale podporou, důvěrou a bezpečným prostředím. Snažíme se, aby dítě mělo možnost zkusit novou věc ve chvíli, kdy se na ni cítí, a aby vědělo, že chyba není problém, ale součást učení.
Například při jízdě na poníkovi některé děti zpočátku váhají nebo mají obavu. Nenutíme je, nejprve mohou jen pozorovat ostatní, pohladit zvíře nebo pomoci s čištěním. Často se stává, že když vidí kamarády a cítí podporu dospělého, samy po čase přijdou a chtějí to vyzkoušet. Ten moment, kdy dítě překoná svůj strach a odchází s úsměvem, je pro nás mnohem důležitější než samotný výkon.
Podobně to funguje i u dalších aktivit – oceňujeme snahu, ne dokonalost. Dítě tak získává jistotu, že může zkoušet nové věci vlastním tempem a bez obav z neúspěchu.
Spolupracujete také se seniory. Jak tato setkání probíhají?
To je jeden z našich nejvýznamnějších projektů, který realizujeme v rámci dlouholeté spolupráce. Každý čtvrtek navštěvujeme domov seniorů Hortenzie ve Frenštátě pod Radhoštěm, kde probíhá společný ranní kruh a navazující aktivity. Děti a senioři spolu sportují, zpívají, tvoří a sdílejí své zážitky. Senioři dětem pomáhají například při stříhání nebo lepení, děti se naopak učí trpělivosti a ohleduplnosti.
Tato setkání přirozeně rozvíjejí sociální dovednosti dětí – úctu, respekt, spolupráci i toleranci. Děti vnímají stáří jako běžnou a přirozenou součást života a učí se mezigeneračnímu porozumění.
A od babiček mohou určitě získat i skvělé recepty na vaše lekce vaření. Jak vlastně tyto lekce probíhají? Co všechno jim dovolíte dělat?
Děti mají při vaření kuchařské čepice a zástěry, takže si připadají jako opravdoví malí kuchaři. Zapojují se do celého procesu – krájí měkké suroviny bezpečnými noži, strouhají, míchají těsto, šlehají, váží ingredience a připravují jednotlivé kroky receptu. Na konci školního roku si odnášejí domů vlastní „Knížku malých kuchařů“ s recepty, které během roku vyzkoušely.
Největší radost ale mají, když můžou v průběhu přípravy věci ochutnávat a na konci vylízat zbytek těsta nebo krému z mísy. (smích)
Pro nás jako pedagogy je ale spíš než výsledek důležitější samotný proces – děti získávají sebejistotu, trpělivost i radost z toho, že něco dokázaly samy. A společně připravená svačinka chutná vždy nejlépe.
Jak důležitá je pro vás spolupráce s rodiči?. Vzhledem k Vašemu montessori přístupu očekáváte, že rodiče „pojedou na montessori vlně“ i doma, aby to fungovalo?
Spolupráce s rodiči je pro nás klíčová, ale neznamená to, že musí mít doma stejné pomůcky nebo dokonale nastudovanou metodiku. Podstatné je sdílení hodnot – respekt, trpělivost a důvěra v dítě. Když se školka a rodina doplňují, dítě se cítí jistěji.
Proto se s rodiči snažíme dlouhodobě budovat otevřené a partnerské vztahy. Chceme, aby školka nebyla jen místem pro děti, ale i komunitním prostorem pro celé rodiny. Během roku proto pořádáme řadu společných akcí, kde mají rodiče možnost být součástí dění a děti cítí propojení domova a školky.
Na začátku školního roku například vaříme společný guláš – loučíme se s dětmi, které odcházejí do školy, a zároveň vítáme nové rodiny. Velmi silným zážitkem bývá také zimní lyžařský kurz na Bílé, kterého se účastní i rodiče. Nejde jen o lyžování, ale o společně strávený čas – hry, tvoření, večerní posezení u kytary nebo karneval.
A pak ke tu oblíbený wellness den pro rodiče, kdy děti symbolicky „pečují“ o své maminky a tatínky – češou je, masírují, lakují nehty. 
Necháte rodiče podílet se i na vzdělávacích aktivitách?
Máme velké štěstí na aktivní a spolupracující rodiče, kteří často sami přicházejí s novými podněty nebo aktivitami. Krásným příkladem je situace z tohoto týdne, kdy nám jedna maminka darovala deset housenek martináče pajasanového. Děti tak mohou přímo ve školce pozorovat celý vývoj motýla – od housenky až po vylíhnutí. Pro děti je to silný zážitek a přirozená forma poznávání přírody, kterou by žádná knížka nenahradila.
Právě takové momenty mají největší ohlas – když děti mohou něco zažít na vlastní oči a rodiče jsou toho součástí.
Zmínila jste vaření guláše na uvítání nových rodin. Co je pro nové děti při adaptaci ve Vláčku obvykle největší výzvou a jak jim pomáháte ji zvládnout?
Největší výzvou bývá samozřejmě odloučení od rodičů a nové prostředí. Adaptaci začínáme už během letních prázdnin. Nové děti mají možnost docházet do dětské skupiny postupně a rodiče mohou být s dítětem přítomni. Díky tomu probíhá seznamování s prostředím přirozeně a bez tlaku. Prázdninový program je navíc volnější, každý týden má své téma a většina aktivit probíhá venku na školní zahradě nebo v blízkém okolí. Děti si tak zvykají na nové prostředí, pedagogy i kamarády v klidném tempu a s pocitem bezpečí.
Důležitou roli hrají také rituály. Dítě si může přinést svou oblíbenou hračku nebo předmět z domova, který mu dodává jistotu. Z naší strany nabízíme laskavý, otevřený přístup. Dítě ví, že se může kdykoliv přivinout, požádat o pomoc nebo jen chvíli pozorovat okolí, než se zapojí.
Co byste vzkázali rodičům, kteří váhají, zda dát své dvouleté dítě do kolektivu?
Kolektiv může být velkým přínosem, pokud je prostředí klidné, malé a respektující. Dítě se učí sociálním dovednostem, ale zároveň potřebuje citlivý přístup. Není to závod – důležité je sledovat připravenost konkrétního dítěte.
Provozujete dětskou skupinu i mateřskou školu. Proč jste se tak rozhodli?
Oddělení vychází hlavně z rozdílných potřeb dětí. Mladší děti potřebují více péče, klidu a individuální podpory, starší už zvládají delší soustředění a složitější aktivity. Rozdělení nám umožňuje lépe reagovat na jejich vývojovou fázi.
V dětské skupině máme děti ve věku 2–4 roky, mateřská škola je pro děti od 4 do 7 let. Každá z těchto forem má samozřejmě jiné financování i legislativní rámec, ale vzdělávací směr, aktivity a týdenní témata jsou u nás společné, aby děti vnímaly prostředí jako jeden přirozený celek.
Mnoho rodičů se snaží dostat dvouleté děti do MŠ hlavně z ekonomických důvodů. Myslíte si, že je to dobře, nebo si myslíte, že pro takto malé dítě je prostředí dětské skupiny vhodnější?
Každá rodina má jinou situaci. Obecně si myslíme, že pro velmi malé děti je vhodnější menší kolektiv s vyšší mírou péče. Nejde jen o věk, ale o zralost dítěte a kvalitu prostředí.
Jak u vás probíhá přechod z vaší dětské skupiny do vaší mateřské školy? Poznáte na dětech, že už jsou na „velkou školku“ připravené?
Sledujeme samostatnost, schopnost komunikace, zvládání emocí a zájem o náročnější činnosti. Přechod je plynulý, na děti v tomto ohledu nejsou kladeny žádné zvláštní požadavky. Každé dítě přechází ve svém tempu a s podporou pedagogů, kteří ho už dobře znají. Díky tomu je změna pro děti přirozená a bez zbytečného stresu.
Co je pro vás v současné době největší výzvou?
Rozhodně dlouhodobě udržet kvalitu, dobré jméno našeho centra a stabilní zájem rodin. Stejně důležité je pro nás i spokojené pracovní prostředí pro pedagogy, protože práce s malými dětmi je krásná, ale zároveň velmi náročná.
Máme velké štěstí, protože se nám daří udržovat stálý kolektiv zaměstnanců – někteří jsou s námi už více než osm let. Stabilní tým přináší dětem jistotu, rodičům důvěru a celému prostředí kontinuitu, která je v předškolním vzdělávání zásadní.
A otázka na závěr: co si podle vás děti z Montevláčku odnášejí do života?
Věříme, že si z Montevláčku odnášejí především pocit bezpečí, přijetí a radost z objevování světa. Učí se samostatnosti v běžných věcech, ale i odvaze zkoušet nové zážitky. Pokud si z dětství v Montevláčku odnesou důvěru ve své schopnosti, úctu k druhým a radost z učení, pak víme, že naše práce má smysl.