Spolek Máte na víc: „Podporujeme rodiče dětí s neurovývojovým oslabením a táhneme s nimi za jeden provaz.“

Monika Náplavová, ředitelka břeclavského Centra pro rodinu a předsedkyně spolku Máte na víc, je v mnoha ohledech obdivuhodná. Jako máma 11letého dysfaktika Adama zná poruchu vyjadřovacích schopností a porozumění řeči velmi zblízka a rozhodla se pomáhat ostatním: „Jsem ráda, že mohu předávat své zkušenosti dalším rodičům a ti jsou zase rádi, že mohou sledovat Adamovy pokroky, které je motivují a dodávají jim sílu ke zvládání každodenních situací s jejich dětmi. Adam je takový náš patron.“

Moniko, děláte toho spoustu – jste předsedkyně spolku Máte na víc, z.s., ředitelka Centra pro rodinu a logopedická preventistka. Řekněte nám, prosím, jak to máte všechno zorganizované.

Začala bych asi tím, že tyto tři role jsou takový můj „vedlejšák“, přestože mi zabírají dvě třetiny pracovního času. Mé povolání a vlastně i to, co mě živí, je německý jazyk. Němčině se věnuju přes 25 let, posledních 7 let jako lektorka. Fakt, že jazykové kurzy probíhají většinou večer, mi umožňuje věnovat se přes den ostatním činnostem, které mi dělají radost, a hlavně pomáhají ostatním.

Čemu všemu se tedy věnujete?

 

Stěžejním projektem našeho spolku je Centrum pro rodinu MÁTE NA VÍC. Bylo otevřeno 22. 2. 2022 v Břeclavi a vzniklo především proto, že takto komplexní služby, které rodinám nabízí, nebyly dostupné prakticky v celém Jihomoravském kraji. Jako ředitelka Centra mám na starost personální a ekonomické záležitosti, spolupracuji ale také na propagaci našich projektů a tvorbě nových kurzů a programů pro děti. Dá se tedy říct, že řeším kompletní provoz Centra a dětské skupiny a starám se o legislativní záležitosti spolku, který funguje od roku 2018. Logopedické prevenci se v poslední době věnuji jen velmi málo, protože na to vzhledem k „papírování“ není čas. Naštěstí máme v Centru dostatek odborníků, takže je tato oblast u nás velmi kvalitně pokryta.

Jaké je poslání spolku Máte na víc, potažmo Centra pro rodinu?

Smyslem fungování Centra je pomoc dětem s neurovývojovým oslabením, především s vývojovou dysfázií a poruchami řeči, učení a chování a podpora jejich rodin. V našich prostorách funguje už druhý školní rok dětská skupina Školička Břeclav, do které, v rámci inkluze, přijímáme děti s výše uvedenými obtížemi. S naší praxí, ověřenou koncepcí a propracovaným plánem výchovy a péče jsme v současnosti v ČR unikátním zařízením. Know-how si ale nenecháváme pro sebe: úzce spolupracujeme s Asociací dětských skupin, kde formou přednášek vysvětlujeme problematiku neurovývojového oslabení u dětí předškolního věku a sdílíme inspiraci, jak s nimi v prostředí dětských skupin pracovat.

V rámci projektu Rodiče rodičům, který vznikl ve spolupráci s MAS Lednicko-valtický areál, funguje i podpůrná skupina pro rodiče dětí s neurovývojovým oslabením…

Ano, je to tak. Díky spolupráci s místní akční skupinou se u nás pravidelně setkáváme s řediteli a pedagogy z mateřských a základních škol z Břeclavi a okolí, kterým formou „předávání dobré praxe“ poskytujeme informace o možnostech práce s dětmi s neurovývojovými obtížemi. A míříme ještě dál. Chodí k nám na praxi studenti Masarykovy univerzity, se kterou se nám otevírají i další, velmi zajímavé možnosti spolupráce.

To ale není zdaleka všechno, co se u vás děje…

V našem Centru má svůj prostor i další z břeclavských neziskových organizací Modrá vážka, z.s., která sdružuje rodiče dětí s poruchami autistického spektra. Nejsme však otevřeni jen této specifické skupině rodičů a dětí, pořádáme zajímavé vzdělávací akce, workshopy, semináře, tematicky zaměřené kurzy a školení pro širokou veřejnost.

Jak už zaznělo, ve Školičce Břeclav pracujete především s dětmi se specifickými vzdělávacími potřebami, což je v rámci ČR unikátní. Povězte nám o tom, prosím, víc.

Školička Břeclav je tak trochu jiná dětská skupina. Naši dětskou skupinu navštěvují jak děti s neurovývojovým oslabením, tak děti bez jakýchkoliv obtíží. V žádném případě nepřijímáme pouze děti se speciálními vzdělávacími potřebami (SVP). Jde nám o to, aby bylo prostředí v naší dětské skupině inkluzivní, tzn. uzpůsobeno tak, aby mohlo nabídnout adekvátní péči všem dětem bez ohledu na jejich individuální rozdíly a specifické potřeby.

V čem se liší od běžné dětské skupiny?

Hlavní rozdíl je nejen v počtu a kvalifikaci pečujících osob, ale především ve speciálně vytvořeném plánu výchovy a péče, který podporuje rozvoj všech oblastí zdravého vývoje. V neposlední řadě pak také v celé koncepci, která nabízí podporu nejen dětem se SVP, ale i jejich rodinám. Zůstáváme s nimi a podporujeme je i poté, co děti dětskou skupinu opustí. Tím je, myslím, v současné době v rámci České republiky naše předškolní zařízení unikátní.

V čem jste dětem přizpůsobili program?

Osvědčilo se nám rychlejší střídání činností, protože děti s neurovývojovým oslabením mívají velký problém s udržením pozornosti. Intenzivně se věnujeme řeči a logopedické prevenci. Při každodenních „logochvilkách“ procvičujeme mluvení, komunikaci a artikulaci. Zaměřujeme

se na správné dýchání a rozvoj pohyblivosti mluvních orgánů, oromotoriku, správnou výslovnost, rozvoj řeči a rozšiřování slovní zásoby. Jinak se snažíme pracovat podobně jako v běžné mateřské škole, aby si děti zvykaly na denní režim a „školková“ pravidla a tím jim pak ulehčili přechod do nového prostředí.

Zastavme se ještě krátce u logopedie…

S každým dítětem pracujeme individuálně. Pravidelně k nám dochází speciální pedagožka, logopedka a surdopedka a společně dětem nastavujeme vhodný způsob učení. S odborníky konzultujeme také plán výchovy a péče, individuální adaptační procesy a další věci. Pravidelně také školíme naše chůvičky, asistentky a zbytek personálu.

Narazili jste v průběhu budování Školičky Břeclav nebo při jejím provozu na nějakou specifickou situaci, která vás překvapila?

Abych řekla pravdu, tak jsme si celý proces zřizování dětské skupiny představovali snazší a méně byrokratický. Zarazily nás některé požadavky hygieny a hasičů, s nimiž jsme při plánování nepočítali. Myslím, že se to ale děje úplně každému, kdo dětskou skupinu zakládá poprvé… (Smích).

Vidím, že máte na srdci ale i něco dalšího…

Nemohu nezmínit jednu věc. Neustále mě udivuje, jak málo bere zákon o dětských skupinách ohled na děti se speciálními vzdělávacími potřebami. Každé dítě je přece jiné a každé se i jinak vyvíjí! Některé děti prostě nepasují do tabulek a normativů. A i když jsou jim fyzicky víc než 3 roky, tak z hlediska jejich opožděného vývoje na tom mnohdy nejsou tak, aby byly schopny ve 3 letech odejít do běžné mateřské školy. Přitom by jen často stačilo nechat je „dozrát“ o rok déle v dětské skupině. Samozřejmě za předpokladu, že provozovatelům nebude na tyto děti krácen denní normativ a ti pak nebudou nuceni zvyšovat školkovné.

Napadne vás ještě něco, co by se dalo legislativně zlepšit?

Namátkou… dětské skupiny dnes nemohou žádat o příspěvek na asistenta pro dítě se SVP, a pokud ho potřebují, musí ho hradit z vlastních zdrojů… a to je při nastavení státní podpory pro dětské skupiny prakticky nemožné. Proto se nedivím tomu, že někteří provozovatelé nechtějí děti se SVP do svých dětských skupin přijímat.

Přesuňme se k veselejším věcem. Čím vás děti naposledy potěšily?

Zrovna nedávno nám chlapeček, který k nám před rokem a půl přišel jako téměř nemluvící, s hrdostí oznámil: „Maminka má v bříšku bratříčka.“ Mám velkou radost, když mi děti občas přinesou z procházky kytičku, kterou sami natrhají, nebo krásný list, kamínek, šišku… A právě to jsou ty nejkrásnější okamžiky a nejvzácnější dárky.

A jak do své činnosti zapojujete rodiče dětí?

Snažíme se zapojovat celou rodinu: podporovat rodiče a také mnohdy objasňovat rodinným příslušníkům, s čím se dítě potýká. Není na místě situaci bagatelizovat výroky typu: „On z toho vyroste.“ Je lepší rodiče podporovat a táhnout s nimi za jeden provaz, protože jen tak mohou dítěti s neurovývojovými obtížemi pomoci. Pro rodiče dětí se SVP pořádáme pravidelné schůzky, kde s odborníky nastavujeme postupy práce s dítětem jak ve Školičce, tak doma. Pořádáme edukační semináře, workshopy a besedy, které jsou přímo zaměřeny na děti se SVP. A je jim k dispozici také naše podpůrná skupina.

Dalo by se říct, jaké jsou nejběžnější komunikační a učební obtíže, s nimiž se setkáváte?

V Centru pro rodinu pracujeme nejvíc s dětmi vývojovou dysfázií, a to ve věku od 2 do cca 7–8 let. Nejčastější obtíží u těchto dětí je porucha vnímání a porozumění řeči. V praxi to znamená, že dítě sice slyší, ale nedokáže slovům, zvukům a řeči porozumět. Je to, jako byste se ocitli v cizí zemi, kde nerozumíte řeči místních, nechápete jejich kulturu, gesta, mimiku. Takové dítě je pak samozřejmě bázlivé, nesnáší změny, lpí na režimu, rituálech, stereotypním chování a může být proto, v této fázi, často považováno za autistu. Dále jsou to obtíže s výslovností jednotlivých hlásek a slov, s vyjadřováním, chápáním složitějších vět či gramatických struktur, narušené zrakové nebo sluchové vnímání, potíže s grafomotorikou (špatný úchop, přítlak…), zkřížená lateralita, narušení paměťových funkcí, orientace v čase a prostoru a velmi často i narušení motorických funkcí – jemná a hrubá motorika, koordinace pohybu, rovnováha…

Jak tedy mohou dospělí podpořit komunikační dovednosti dětí?

Rodič je nejdůležitějším článkem celého procesu. U rodiče všechno začíná a bohužel někdy i končí. Jak já říkám: „Dítě k nám vždy musí přivést dospělý.“ Nikdy se nestane, že by přišel malý kluk nebo holčička a řekl: „Teto, já mám tu dysfázii, pomoz mi…“ Z vlastní zkušenosti matky téměř 11letého syna s vývojovou dysfázií vím, jak důležitá je systematická a pravidelná práce v domácím prostředí. Není třeba kupovat předražené edukační hračky a pomůcky. Daleko víc dítěti pomůžete, když s ním a na něj budete mluvit, popisovat situace, činnosti a předměty. Ze začátku v krátkých, jednoduchých větách s citově zabarvenými slovy: „Pojď hačí…“ „Jdeme pápá.“ Používejte gestikulaci, mimiku, ukazujte předměty, které neumí pojmenovat, podporujte komunikaci obrázky a piktogramy. Rozvíjejte motoriku, trénujte zrakové a sluchové vnímání… prostě procvičujte všechny oblasti zdravého vývoje.

Rodiče si teď nejspíš povzdechnou, kde na to všechno mají vzít čas…

Právě o tom s nimi na besedách hovoříme a snažíme se jim dát návod, jak vše začlenit do každodenních činností a rodinných aktivit. Práce s dítětem s neurovývojovým oslabením je běh na dlouhou trať. My s Adamem po ní kráčíme už téměř 8 let a je za námi spousta práce. Adam je velmi šikovný, ve škole patří k nejlepším ze třídy, má spoustu zájmů a našel směr, kterému se chce v životě věnovat. I tak máme stále na čem pracovat… ale společně to zvládneme, protože jako rodina táhneme za jeden provaz.

Jaké máte další plány?

Náš cíl je jasný: i nadále kvalitně pracovat s dětmi a rozšiřovat portfolio svých služeb. Rádi bychom se věnovali dalšímu předávání svého know-how, tzn. propracovaného systému komplexní a metodické práce s dětmi s neurovývojovým oslabením, který jsme v naší dětské skupině vytvořili a v praxi ověřili, že opravdu funguje. Chtěli bychom pomoci rozšířit počet dětský skupin, které budou umět kvalitně pracovat s dětmi s neurovývojovým oslabením.

Může veřejnost vaše plány nějak finančně podpořit?

Uvítáme jakoukoliv pomoc, ať už jednorázovou nebo pravidelnou. Budete-li tedy mít zájem nás finančně podpořit, toto je číslo našeho transparentního účtu: 2102096196/2010. Vítáme samozřejmě i dobrovolníky, kteří by byli ochotni nám pomoci s chodem Centra nebo se stát asistenty.

Povězte na nám na závěr… jakým způsobem si dobíjíte baterky?

Moje práce mě opravdu moc baví, ale občas je velmi psychicky náročná, takže si nejlépe odpočinu, když s manželem a dětmi vyrazíme někam na výlet. Máme rádi hrady, zámky, muzea, divadla… dobíjí mě i práce na zahrádce a mým balzámem na duši jsou naši dva pejsci. Když k tomu připočítám skvělý tým spolupracovníků, kteří jsou nejen profesionálové v tom, co dělají, ale mají i empatický přístup a srdce na dlani, tak se ty baterky dobíjejí téměř samy.