Veronika Kolouchová a Dana Sequardt se poprvé setkaly v roce 2018 na školení o dětských skupinách. Do té doby se neznaly. Za šest let toho zvládly dost. Založily spolek Pacičky, který v Čáslavi provozuje tři dětské skupiny Holubníček. Kromě práce je pojí i silné přátelství. „Jedna do druhé jsme vložily absolutní důvěru a šly jsme společně do neznáma s břemenem zodpovědnosti za cizí děti a peníze,“ říkají. Poslechněte si jejich příběh.
Jste dvě, jak máte rozdělené pracovní povinnosti?
Dana: Na začátku jsme obě dělaly úplně všechno a postupně se to vytříbilo. Nyní je Veronika náš hlavní vizionář, baví ji především rozvíjení projektů, dokáže vidět nové příležitosti a nadchnout pro ně správnou skupinu lidí včetně mě. Řeší také oblast personalistiky, PR a je toho mnohem víc. Já se snažím do Holubníčku vnést systém a funkční logistiku. Připravuji různé sdílené dokumenty a zjednodušuji stávající procesy. Má práce se hodně točí i okolo informačního systému Webooker, který se snažíme maximálně využívat. Ačkoliv se to může jevit při práci s dětmi jako méně důležité, musím podotknout, že proces neustálého zlepšování je i pro dětskou skupinu klíčový. A samozřejmě máme tým skvělých lidí, chůviček, které nám pomáhají být tam, kde jsme. Moc si jich vážíme.
Veronika: Dodnes mě nepřestává fascinovat, jak jsme se daly s Danou dohromady. Vzaly jsme to z opačného konce, než bývá obvyklé. Nejprve jsme se nadchly pro vlastní dětskou skupinu, poté jsme ji společnými silami založily a pečovaly o ni. Jedna do druhé jsme vložily absolutní důvěru a šly jsme společně do neznáma s břemenem zodpovědnosti za cizí děti a za čerpané dotace na provoz z evropských fondů. Během let z našeho pracovního vztahu vzniklo pevné přátelství, kdy se můžeme jedna druhé svěřit s čímkoliv. Naším nejoblíbenějším tématem jsou však stále dětské skupiny Holubníček.
Pojďme to vzít od začátku. Čemu všemu se váš spolek Pacičky věnuje?
Dana: Pacičky jsme s Verčou založily v roce 2018 a náš spolek provozuje tři dětské skupiny, zatím v Čáslavi. Nově budeme letos poprvé pořádat také příměstský letní tábor. Máme vizi do budoucna, nicméně Veronika se nyní věnuje svým dvěma dětem, Hedvičce a Františkovi, a já jsem doteď ještě zaměstnána v rodinné firmě, která realizuje dřevostavby.
Veronika: Aktuálně budujeme novou dětskou skupinu v Pardubicích. Naše nezisková organizace Pacičky z. s. sídlí v Seči, což je vyhledávaná turistická destinace s vodní nádrží v Železných horách. Toto místo se přímo nabízí pro prázdninové aktivity, proto jsme se rozhodly uspořádat první příměstský tábor právě v Seči. Naše organizace tedy působí v Pardubickém a Středočeském kraji.
Co vás přivedlo k myšlence založit vlastní dětskou skupinu? Jaké byly hlavní důvody?
Dana: Na školení o dětských skupinách, kde se naše cesty protnuly, byla Veronika vyslaná městem, já jsem se ho účastnila coby aktivní člen rodinného centra v Ronově nad Doubravou, kam jsem se synem docházela. Jako matka jsem věděla, jak je složité skloubit rodinný a pracovní život. Snažila jsem se najít přivýdělek, při kterém bych se svým dítětem mohla trávit čas. Obě jsme se shodly, že se jedná o smysluplný projekt, který tu chybí.
Jaká jste měly očekávání? Co jste si od projektu slibovaly?
Dana: V roce 2018 jsme začaly rozvíjet myšlenku založení dětské skupiny. Rozšiřovaly jsme si obzory, studovaly různé materiály, hledaly vhodné prostory. Také jsme oslovily společnost Tlapnet, která má jednu z poboček v nedaleké Čáslavi. Její majitelé v nás vložili důvěru a vybudovali bezpečné a hygienicky vhodné prostory pro naši budoucí dětskou skupinu. To nám na začátku moc pomohlo. Také jsme osobně navštívily pět dětských skupin, kde se nám věnovali a zodpověděli naše dotazy. Nejdále jsme byly ve skupince 130 km vzdálené – v Brně. Na rovinu musíme říct, že jsme netušily, do čeho přesně jdeme, ale měly jsme chuť do práce. Očekávání bylo především takové, že své dětské skupince dáme víc než jen hlídání dětí, chtěly jsme, aby měly děti plnohodnotný program, přály jsme si, aby se u nás něco nového naučily a aby byli rodiče spokojení, jak se o děti staráme.
Veronika: Na začátku mě ani nenapadlo, že bychom jednou provozovaly tři dětské skupiny pod vlastní značkou Holubníček. Momentálně budujeme čtvrtou pobočku v Pardubicích a očekávání mám za ty roky stejné: vybudovat respektující, hezké a láskyplné prostředí. Cílem je, aby se děti při prvním odloučení od maminky cítily bezpečně, byly veselé a aby se rozvíjely v podnětném prostředí.
Vzpomenete si, jak dlouho trvalo, než jste první dětskou skupinu otevřely a zaplnily?
Dana: Výzva pro dětské skupiny byla otevřena až v červnu 2019, otevření první dětské skupiny Holubníček tedy proběhlo v listopadu 2019. Dodnes obě vzpomínáme na den otevřených dveří před zahájením provozu. Navštívilo nás tehdy takové množství rodičů, že jsme se k nám téměř nevešli. Kapacitně jsme začali být plní počátkem roku 2020. Za dva měsíce fungování jsme prolomili počáteční nedůvěru rodičů. Máme tři pobočky a jsou neustále naplněné, každá 12 dětmi. V případě, že některé z dětí skončí, čeká v pořadníku spoustu dalších malých zájemců.
Narazily jste v průběhu budování dětské skupiny nebo při jejím provozu na problém, který vás překvapil?
Dana: V prvních dvou letech jsme se vyrovnávaly především s omezeným rozpočtem, kdy jsme jako žadatel o dotaci bez historie obdrželi značně nižší finanční dotaci než ti, kteří už za sebou něco měli. Finančně byly první 2 roky velmi náročné. A pak samozřejmě situace s covidem a uzavření dětských skupin legislativním nařízením. Naše dětská skupina nakonec fungovala v omezeném provozu pro rodiče dětí, kteří pracovali u složek integrovaného záchranného systému – legislativa tuto výjimku povolovala. Přesto se našel někdo, kdo hygieně nahlásil, že máme skupinu otevřenou nelegálně. Tehdy jsme to s několika pracovišti hygieny a také s MPSV intenzivně řešily celý den. Příslušný orgán vyhodnotil, že je náš omezený provoz v pořádku.
Zkuste najít jednu věc, která vás na provozu dětských skupin překvapila.
Veronika: V prvním roce to bylo jedno překvapení za druhým. Přiznám se, že jsem si na začátku nedovedla představit, co vše to obnáší. Záhy jsem začala objevovat, jak obsáhlá je například personální agenda. Začaly jsme zaměstnávat vlastní zaměstnance a s tím přicházelo mnoho nových výzev. Nejprve jsme se s Danou snažily se vším poprat samy. První výplaty jsem doma počítala bez účetního programu ručně. Později jsme ale zjistily, že se neobejdeme bez služeb paní účetní, právničky, smluvního lékaře, poradkyně pro hygienu stravovacího provozu, IT podpory a počítačových softwarů usnadňujících administrativu. Nyní již kolem sebe máme tým profesionálů.
Co se vám v průběhu let osvědčilo? Co jste přestaly, nebo naopak začaly dělat? Doporučily byste něco ostatním?
Dana: Neustále se učíme něco nového, je to nekonečný proces. Jen namátkou… Přišly jsme třeba na to, že informační systém je skvělá věc a bez ní bychom se už vůbec nechtěly obejít. Zjistily jsme, že děti, které chodí do dětské skupiny na půlden nebo na 2 půldny týdně, mají potíž se adaptovat, tyto pobyty jsme u nás tedy zrušily.
Veronika: Vylepšily jsme snad všechno, co šlo. Na začátku jsme neměly žádné finance. Vybavení naší první skupinky tak bylo velice skromné. Například pracovní stůl chův byl z mého dětského pokoje. Hodně věcí jsme získaly darem a sháněly jsme peníze od sponzorů. Nyní máme krásné, sladěné a kvalitně vybavené pobočky. Úsměvné jsou také naše začátky s čipovacím systémem, v němž jsme evidovaly docházku dětí. Měly jsme podomácku vyrobenou čtečku a čipy z Číny. Nyní používáme software propojený s chytrým telefonem.
Prozradily byste nám nějakou vychytávku s dětmi?
Veronika: Velice se nám osvědčilo zavedení berlínského adaptačního procesu. Smyslem je umožnit dětem postupný přechod z domácího prostředí do dětské skupiny. První měsíc docházky je adaptační a děti k nám do Holubníčku dochází v doprovodu rodičů a seznamují se s novým prostředím a chůvami. Pobyt rodiče ve skupince se postupně zkracuje a dítě se osamostatňuje a získává důvěru v „tety“. Důležité je aktivní zapojení rodičů, pečlivé pozorování reakcí dítěte a individuální přístup. Září bývá v našich skupinkách náročné na počet přítomných dospělých, nicméně z dlouhodobého hlediska se nám tento postup, v zájmu dětí, velmi osvědčil.
Kdybyste nepracovaly s dětmi, co byste dělaly? Co by vás bavilo?
Veronika: Dětské skupiny jsem začala s Danou provozovat až na rodičovské dovolené, na které stále jsem, již pátým rokem. Předtím jsem pracovala jako sociální pracovnice a jako úřednice. Od mládí jsem snila o práci psycholožky a nyní si tento sen plním studiem psychoterapie. Možná tedy jednou propojím práci v dětských skupinách s rodinnou terapií.
Dana: Nejraději něco kreativního, opět něco smysluplného, co bude pro někoho dalšího přínosem.
Na jakou věc v souvislosti s dětmi ze skupiny jste nejpyšnější?
Veronika: Na to, že zásluhou našich chůviček se u nás v Holubníčku děti rozvíjejí, učí se novým dovednostem a osamostatňují se. Do mateřské školky od nás odchází dobře připravené. Některé děti se v Holubníčku odplenkovaly, jiné se naučily mluvit. Také jsem pyšná na to, jak pestrý program nabízíme. Děti mají pravidelné canisterapie s pejsky, cvičí jógu, jezdí na výlety, chodí do knihovny a muzea, hrají divadlo, zpívají, tvoří, pečují o rostliny…
To zní skvěle. Co nejhezčího vám děti řekly, nebo co jste od nich slyšely zajímavého?
Dana: Nejkrásnější zpětná vazba pro nás je, když o nás děti mluví i po odchodu z Holubníčku, ozývají se nám rodiče, že na nás děti vzpomínají, jak se jim u nás líbilo. Je naplňující, když mezi ně přijdete a spontánně vás obejmou. Jsou to i drobnosti, dětské úsměvy, radost…
Veronika: Jedna z našich tet šla o víkendu po náměstí a děťátko z Holubníčku k ní přiběhlo a vítalo se s ní se slovy: „Ahoj, maminko.“
Řekly byste nám na závěr, jaké máte další plány?
Veronika: Dávalo by nám smysl otevřít a provozovat v našem kraji další pobočky dětských skupin Holubníček, především v místech, kde tyto služby chybí, nebo je nedostatečná kapacita v mateřských školkách. Chtěly bychom, aby naše služby byly dostupné všem a abychom mohly podpořit co nejvíce rodin, které potřebují pomoc s dřívějším návratem do zaměstnání. Dále bych si přála, abychom jako dětská skupina mohli více spolupracovat s dalšími subjekty, jako jsou úřady, školy, zdravotní zařízení a podobně… aby zkrátka ta podpora rodin byla komplexní.