Toto téma je v současnosti mezi odborníky, pedagogy, ale i širokou veřejností velmi diskutované a citlivé. Já mám za sebou desetiletou praxi jako pedagog, vedoucí učitelka ve státní mateřské škole a nyní jako ředitelka předškolního zařízení Jihočeské univerzity v dětské skupině, přičemž dvouleté děti jsou mou „cílovou skupinou“ už minimálně 4 roky.
Na úvod bych se chtěla zmínit o své praxi s dvouletými dětmi ze státní mateřské školy, na základě čehož si můžete sami udělat obrázek.
Mateřská škola se skládala ze dvou tříd s kapacitou (a udělenou výjimkou) 28 dětí na třídu, celkem tedy 56 dětí. Úvazky učitelek – 100% vedoucí učitelka se sníženou PPP na 29 hodin, 2 učitelky se 100% úvazkem 31 hodin a jedna učitelka s částečným úvazkem 20 hodin PPP. Tedy souhrnně 3,6 úvazku. A školní rok zahajovalo docházku 6 dvouletých dětí společně s dalšími nově nastupujícími dětmi staršími tří let. Učitelka, která měla ranní směnu a na třídě byla s učitelkou s částečným úvazkem, byla od 7:00 hodin do 9:30 hodin na třídě sama. Většina z vás si to asi umí dost dobře představit.
Školka se vždy snažila vyjít rodičům vstříc se všemi jejich požadavky a pokud rodiče trvali na tom, že dvouleté dítě chtějí dát do školky, vyhověli jsme jim. Samozřejmě jsme nezapomněli s rodiči projednat možná negativa, ale protože jsme byli vesnickou školkou, v okamžiku kdy jsme jen nepatrně začali „tlačit“ na to, aby rodiče dítě do MŠ nedávali, byli schopni jít se stížností ke zřizovateli. Ráno přivedli rodiče prvního „dvouleťáčka“. Plačícího jsem ho odtrhávala od maminky. V tom nově nastupující starší děti zpozorněly, prohlížely si plačícího kamaráda a začala se jim klepat bradička. Odešla jsem s plačícím dítětem a začala nabízet činnosti, stavěli jsme spolu kostky, povídala jsem mírným hlasem a pomalu se mi dařilo dítě uklidnit. V tom se otevřely dveře a ve dveřích další hystericky plačící „dvouleťák“. Okamžitě začalo plakat i to utišené dítě a ostatní opět beze slova zíraly, co se bude dít. V tom jeden ze starších kamarádů chtěl být empatický a stejně jako já utišit malého kamaráda, který tomu ale nerozuměl a ze strachu ho praštil kostkou do nosu, a rázem plakaly děti tři… Takhle jsme přečkali dobu do svačiny, s dalšími „skvělými“ okamžiky v podobě toho, že někdo chtěl na toaletu a vyžadoval mou přítomnost atd. atd. … Pěkně se dařilo, alespoň trošku, vyřešit situaci maňásky a hrou s nimi. Fungovalo to do okamžiku vyslovení věty: „Děti, půjdeme na nějakou dobrou svačinku.“ V tu chvíli dokázalo plakat i 8 dětí a já sama mezi nimi.
Přímá pedagogická práce mi končila po obědě, doslova jsem se „odplazila“ domů, sedla si na gauč a požádala rodinu, ať na mě nemluví… Usilovně jsem přemýšlela, v čem jsem selhala, co dělám špatně, kde je chyba, jestli se mě děti bojí, co můžu udělat, jak to mám udělat a další a další otázky se mi hrnuly do hlavy. Každý den jsem se snažila být milá, trpělivá, k dětem i rodičům. V pololetí jsem byla vyčerpaná podobně jako na konci školního roku. Rodiče mi povídali, jak mě jejich děti „milují“ a stále o mně mluví, přesto přetrvával po přerušení docházky pláč a bolestivé loučení s maminkou. Jedinou zvladatelnou situací se staly dny, kdy počet dětí ve třídě klesl na počet kolem 15 dětí nebo méně. Takovou situaci děti zvládaly celý den mnohem lépe, byly klidnější, uvolněné a dokonce jsme se společně i dost nasmáli.
Zatím jsem se nezmínila o tom, že jsem ve třídě měla chlapečka, který z důvodu deprivace nebyl socializovaný a absolutně nezvládal režim MŠ, projevy výbuchu vzteku k učitelkám i dětem byly na denním pořádku. Kolikrát jsem za ním běžela a jen křičela: „Matyášku, prosím tě ne, bude to strašně bolet,“ on běžel s napřaženou rukou, ve které držel třeba dřevěnou kostku za dvouletým dítětem, protože ten dvouletý drobek přišel a vzal mu hračku, se kterou si zrovna hrál.
Milé kolegyně, bylo to strašné období. Děti jsem milovala všechny stejně, plačící, křičící i Matyáše, který řešil konflikty násilím, protože to jinak neuměl. Ale byla jsem neustále velmi unavená a utrápená, že pravděpodobně profesně selhávám.
Nyní, když jsem se dostala na svou současnou profesi a zjistila, že budeme mít ve skupině děti od jednoho roku, byla jsem naprosto v klidu. Pokud jsem si musela poradit ve třídě 28 dětí a z toho 6 dvouletými, tohle musí být přeci za odměnu, říkala jsem si. Deset dětí a dvě učitelky, dvacet dětí a tři učitelky. Ve skupině 20 dětí byly děti od 1 roku do 3 let. I tady některé dvouleté děti plakaly, ale tak nepatrnou dobu, že si dovolím tvrdit, že než rodiče došli na konec ulice, bylo po pláči. Po 14 dnech „tety“ s dětmi už dokázaly dělat různé činnosti. Nechci tvrdit, že to platilo na 100 % pro všechny, i zde máme děti, které měly velké obtíže především při příchodu do dětské skupiny. Ale ve chvíli, kdy si přišla převzít dítě paní učitelka, která přívětivě mluvila na dítě i maminku nebo tatínka, nakonec dítě přesvědčila. Důležité je, aby to dítě dostalo pocit jedinečnosti a toho, že tu jste jen pro něj. Po roce provozu dětské skupiny dokážu nejen já, ale i lidé, kteří k nám přijdou, říct, že jsou u nás děti šťastné. Každé má „svou milovanou“ tetu, na kterou se těší. Děti se u nás odnaučily od plen, dudlíků, umí si přinést prostírku, najít svou židličku, odnést talíř, svléknout se i ve věku dvou let. Dokážou si zazpívat písničku nebo zabroukat melodii. Znají také svou skříňku, poznají si své boty, chtějí se oblékat samy a mnoho dalšího.
Troufnu si vyvodit závěr, že dvouleté děti do kolektivu klidně patří, ale do připraveného prostředí, které maximálně vyjde vstříc individualitě každého dítěte. Pokud tu potřebují mít po nějakou dobu maminku nebo tatínka, ať tam s ním je. Pokud potřebuje spinkat už v půl jedenácté, tak ať má možnost jít spinkat už v půl jedenácté. Pokud potřebuje dnes mít u sebe tetu Janu, tak ať má dnes pro sebe tetu Janu…
Jedna naše malá slečna mě zpočátku odmítala a na každou mou snahu navázat kontakt odpovídala „ne a nemůžeš.“ Několik dní měla jednu tetu, pak si řekla, že by asi zkusila druhou tetu a najednou přišel den, kdy jsem ji šla jako každý den pozdravit, ona se na mě podívala a řekla: „Dnes mě můžeš hlídat…“ Skvělá pocta pro mě, ani jsem se neodvážila odejít do kanceláře a celý den si vyhradila pro ni.
Už na škole nás učili, že každé dítě je jiné. A i to jak je harmonická rodina a vůbec, jak rodina funguje, se odráží v chování už takhle malých dětí. Pan profesor Matějček ve svých publikacích uvádí, co všechno by mělo dvouleté dítě zvládnout. Když jsem knihu pročítala, tak mi hlavou běželo, že to mnohdy nezvládne ani tříleté dítě dnešní populace. Ale má velikou pravdu! Je to kouzelné období, které je neopakovatelné a pokud ho rodiče promeškají, už nikdy nebudou mít možnost toto období s dítětem prožít znovu. Přestože stále převažuje individuální hra, má v tomto věku dítě rádo společnost ostatních dětí, které sleduje, napodobuje a rozvíjí se pomocí nápodoby. A k tomu je kolektiv dětí přeci ideální.
Pan doktor Marek Herman, kterého si velmi vážím, je trošku „odpůrcem“ dvouletých dětí ve školce. A plně s tím souhlasím. Nejdříve bychom měli připravit podmínky ve státních školkách a potom něco takového dopustit. Dětské skupiny to umí, proč se od nich neinspirovat? Protože spolu jednotlivá ministerstva nedokáží efektivně spolupracovat? My jsme dvouleté děti ve spolupráci s rodinou odnaučili od plen, od dudlíku, naučili jsme je samostatnosti, umí si po sobě odnést talíř, zbytky shrnout do kyblíku, který je k tomu určený, zbytek nápoje vylít do umyvadla, samostatně si umýt ruce, pusu… To je přece úžasné ne? Kdo takhle připravený přijde ve třech letech do státní školky? Dvouleté děti do školek ano, ale připravme jim, prosím, nejprve podmínky, které je nebudou traumatizovat a stresovat. Dejme také rodičům možnost vrátit se na rodičovskou dovolenou v případě, kdy dítě bude vykazovat projevy nedostatečné psychické připravenosti na odloučení od rodičů a mohlo by to ovlivnit jeho budoucí vývoj. Učitelky dokáží rozpoznat, kdy dítě není „zralé“ na školku, jsou to profesionálové svého oboru. Každé dítě je opravdu originál a i sourozenci z jedné a té samé rodiny jsou tak odlišní.
Bylo by fajn, kdyby se na první místo v našem předškolním systému postavilo dítě, prostě jen šťastné dítě… .
Článek zpracovala: Bc. Magdalena Dušáková, dětská skupina Kvítek